30. ročník DÁLKOVÉHO POCHODU ODBOJEM A KRÁSAMI ... a zároveň 13. ročník POCHODU "PADESÁTKA"


Datum konání:
  8.5.2004

Pořadatel:
  Organizační výbor

Popis:
  Sraz účastníků byl na náměstí Antonína Chittussiho v Ronově nad Doubravou (v autobusové čekárně), start byl tamtéž přesně v 8:00 hodin. Cíl byl v Ronově nad Doubravou (Restaurant Minařík). Odměnou byl Pamětní list a nádherné zážitky. Občerstvení bylo zajištěno v baru "Klesák" na letišti v Novém Dvoře u Podhořan a také v obci Krasnice v hospodě "U partyzána".

  Trasy: pouze jedna pěší, hrubým odhadem 35 km

  Přesný popis trasy:
Ronov nad Doubravou - po červené - Žlebské Chvalovice - po modré - Licoměřice (památník v Licoměřicích byl první pietní cíl pochodu) - po modré - Březinka - po žluté - Nový Dvůr - po silnici - Turkovice - po silnici - Sovolusky - po silnici - Litošice - po polní a lesní cestě - Krasnice (památník v Krasnici byl druhý pietní cíl pochodu) - po polní a lesní cestě - Litošice - po silnici - Semtěš - po žluté - Bumbalka - po žluté - Nový Dvůr - po žluté - Březinka - po modré - partyzánská zemljanka a obelisk (třetí pietní cíl pochodu) - lesem a lesní cestou - Žlebská Lhotka - po silnici - návrat do Ronova nad Doubravou

  Epilog převzatý z technických pokynů:
Letošní ročník Padesátky byl pořádán 8. května, což je den, který celá naše republika slaví jako státní svátek. V tento den, v roce 1945, jsme byli osvobozeni od krutého, nesmlouvavého a zvráceného fašistického útlaku. Sice ještě dlouho po tomto dni se snažily skupinky Werwolfů (Wehrwolfů), Banderovců a podobných fanatiků (především v Sudetech) terorizovat a demoralizovat naše obyvatelstvo, ale všechny tyto akce již byly pouhé výkřiky do tmy, které na poválečném uspořádání Evropy nemohly nic změnit. Vraťme se však zpátky do posledních měsíců druhé světové války. K našemu území se z jedné strany blížila Rudá armáda a z druhé strany armády Spojenců. V této stále napjatější atmosféře vrcholily aktivity partyzánského hnutí a národněosvobozeneckého boje. Zároveň však také sílil německý zoufalý boj za sny o Třetí říši. Docházelo ke krvavým střetům partyzánů a Němců, které mnohdy končily tragicky. A právě taková 3 místa, která se nesmazatelně zapsala do historie, jsme si připomněli při našem pochodu. Prvním místem byly Licoměřice, kde jsme se zastavili u památníku zemřelých obyvatel obcí Lipovec a Licoměřice, kteří byli dne 19.12.1944 odvlečeni do koncentračního tábora. Obě obce měly být dokonce vypáleny jako Lidice a Ležáky, tomuto krutému osudu však naštěstí unikly. Druhým významným místem které jsme navštívili, byla ves Krasnice. Zde se 21.12.1944 odehrál tragický boj diverzní skupiny partyzánského oddílu Záře, v němž zahynulo 5 ze 6 jeho členů. Při zpáteční cestě z Krasnice jsme se vrátili do lesa nad Licoměřice a tam jsme se zastavili u partyzánské zemljanky. V roce 1944 se zde nacházela jedna ze základen partyzánské brigády Mistr Jan Hus. U obelisku byla uctěna památka padlých partyzánů, kteří položili své životy za naši svobodu. Nyní je jenom na nás, abychom dokázali, že jejich oběť nebyla marná.

Zajímavosti a také trocha historie:
Lipovec a Licoměřice
  Národněosvobozenecký boj českého lidu proti fašistickým okupantům je významnou součástí naší novodobé historie. Česká republika má z doby okupace mnoho památných míst odboje proti fašismu. Všechna tato místa připomínají utrpení, které náš lid prožíval v době nacistické okupace, v době surového fašistického násilí a teroru, vyplněného vraždami vlastenců.
  Uplynulo již více než pět desetiletí od porážky fašismu v roce 1945 a my si stále připomínáme toto období, protože se v něm rozhodovalo o budoucnosti lidstva, tedy i o existenci našeho národa. Odkaz protifašistického a národohospodářského boje našeho lidu, který tvořil nedílnou součást mezinárodního antifašistického zápasu, se tím promítá i do naší současnosti. Hnutí odporu ve Východočeském kraji mělo svá specifika. Českomoravská vysočina a Železné hory představovaly jednu z největších partyzánských oblastí v Čechách.
  Lipovec a Licoměřice - nevelké vesnice ležící na jihozápadním svahu Železných hor s výhledem na Čáslav, byly v říjnu 1944 prvními základnami partyzánské brigády "Mistr Jan Hus" vyslané ze SSSR. Avšak již od roku 1943 místní vlastenci všestranně pomáhali uprchlým sovětským válečným zajatcům a pak výše jmenovanému výsadku, vysazenému v tomto prostoru 26. října 1944 mezi obcemi Podhořany, Lovčice a Starkoč na Čáslavsku. Dvanáctičlenný výsadek, v němž byly dvě ženy a jeden Čech jako komisař - Miroslav Tůma, byl veden kapitánem Rudé armády Alexandrem Vasiljevičem Fominem. Letadlo mělo skupinu vysadit v oblasti rybníka Velké Dářko na Českomoravské vysočině, ale nepříznivé počasí i skutečnost, že byl rybník vypuštěn, dezorientovaly pilota a výsadek byl tedy proveden asi 50 km severozápadně od původně stanoveného cíle. Přistál vcelku dobře. Němci v okolí nebyli. Bylo to asi v devět hodin večer - vesnice ještě nespala. Tak vzpomínal jeden z výsadkářů - Nikolaj Vladimirovič Kolesnik. Tříčlenná skupina prohledávala okolí, ostatní ukrývali padáky. Utábořili se v nedalekém lese a vytvořili kruhovou obranu. Další kladnou událost připomíná výsadkář oddílu Nikolaj Alexejevič Mezelev: "Je 27. října 1944. První jitro v cizí neznámé zemi, daleko od vlasti, v hlubokém nepřátelském týlu. Les, do kterého jsme přišli v noci, byl hodně hustý, převážně jehličnatý. Na jehličkách rozložitých smrků se stříbřitě leskly kapičky nočního deště, ale pod stromy bylo sucho. Svinuti do klubíčka a přitisknuti jeden ke druhému jsme si tu hodinku - dvě zdřímli. Samozřejmě po řadě jsme měli hlídku. Hned za svítání jsme byli na nohou."
  Tříčlenná skupinka vedená Kolesnikem, která měla zjistit, ve které oblasti se nacházejí, za skorého ranního šera zajala právě tudy procházejícího muže s puškou a přivedla ho k veliteli Fominovi. Ukázalo se, že nešlo o Čecha, jak se zajatý snažil tvrdit, ale o Rusa - utečence z německého zajetí. Útulek našel v houštině, kde si vybudoval zemljanku a pomoc k přežití mu poskytovala dobrá česká rodina. Toto setkání mělo nedocenitelný význam k získání informací pro působení partyzánské brigády. A tak již druhého dne - 28. října 1944, byl v domě Jaroslava Ouřeckého v Lipovci ustaven první ilegální národní výbor. Přítomní zároveň složili partyzánskou přísahu a byly dohodnuty přípravy k založení národních výborů v Licoměřicích, Bousově a Tuchově. Jejich vedoucím byl určen Jaroslav Ouřecký. Národní výbory měly povinnost: 1. Pomáhat partyzánské skupině, která byla po jejich odchodu zanechána v lesích u těchto vesnic, potravinami, informacemi a podobně. 2. Zakládat v okolních vesnicích národní výbory. 3. Vybudovat zpravodajskou službu z blízkých i vzdálených míst pro zpravodajské oddělení.
  Po splnění základních organizačních opatření oddíl odešel po hřebeni Železných hor na místo určeného působení do Žďárských vrchů a před odchodem přibral ještě tři české uprchlíky z nucených prací. V Železných horách zanechal Fomin čtyřčlennou skupinku. Cestou na Žďársko se partyzáni zastavili v obci Polom, kde založili další národní výbor. Zde současně Fomin založil další základnu vznikající brigády. Štáb pak odešel dále do Žďárských vrchů, kde se usadil na kótě 801 "Kamenný vrch" - nedaleko vesničky Nová Huť, a vybudoval tam podzemní skrýše. Mezitím v původním prostoru zanechaný oddíl vedený Kolesnikem přijal v polovině listopadu shoz zbraní - 14 stokilových pytlů vojenských zásob, přepadl chatu gestapáka Mayera a navázal spojení s řadou obcí v okolí. Skupina přijala další uprchlé sovětské zajatce a několik Čechů. Aktivní činnost partyzánů, podporovaná obyvatelstvem, nezůstala bez povšimnutí gestapa.
  Opravdovým neštěstím bylo pak tzv. "hrdinství" dvou mladých českých partyzánů, kteří se v ozbrojení vzdálili od skupiny a svým chováním ve společnosti dali najevo, kdo jsou. Byli zatčeni a gestapem posláni zpět s příkazem zjistit stav partyzánského uspořádání a vrátit se. Jinak hrozí smrt jim i jejich rodinám. Nešťastníci se tedy snažili gestapu vyhovět, avšak nepochodili. Partyzáni po prokázání, že zradili, naložili s nimi jako se zrádci. Po těchto nepodařených pokusech nasadilo gestapo svého osvědčeného konfidenta - Ladislava Bambase. 14. prosince 1944 navštívil tento v Lipovci svého spolužáka, pekaře Jaroslava Kůrku a tvrdil, že ho "honí" gestapo, a proto hledá spojení s partyzány. Bambas byl však viděn, jak na okraji vesnice vystupuje z auta. Proto byl v podezření a s požadavkem nepochodil. Po tomto sdělení radili partyzáni Kůrkovi a Ouřeckému, aby s nimi odešli do lesa, což oni odmítli s tvrzením, že se nic nebude dít, že to jsou zbytečné strachy. Takové bylo sebevědomí většiny našich obyvatel. Jenže!
  Protože se Němcům nepodařilo zajmout žádného partyzána, rozhodli se mstít na bezbranných obyvatelích vesnic, které je podporovaly. Dne 19. prosince 1944 časně ráno obklíčili Lipovec a Licoměřice esesáci a protektorátní četnictvo a z obou vesnic a okolí zatkli všechny muže od 16 do 70 let. Bylo jich 106. Odvlekli je k výslechu do Čáslavi, potom do Kolína a nakonec do Terezína. Zde zažili všechny hrůzy posledních válečných měsíců na IV. dvoře. Mimo tělesných útrap se tu takřka všichni nakazili tyfem. Někteří byli utýráni při výsleších, řada zemřela krátce po návratu na následky věznění. Obětí nacistické zběsilosti se stalo třicet občanů, jejichž jména jsou vypsána zlatým písmem na památníku.
  A jaké výsledky svého poslání vykazuje partyzánská brigáda M.J.Husa? Její činnost s pomocí a podporou obyvatel byla opravdu bohatá. Ze šestnácti vysazených partyzánských skupin ve Východočeském kraji měla partyzánská brigáda "Mistr Jan Hus" nejrozsáhlejší činnost v tomto prostoru, o němž se zmiňujeme. Rozrostla se na 444 příslušníků a měla asi 600 pomocníků. Ustavila více než 100 revolučních národních výborů. V bojových akcích pobila 746 fašistů - mezi nimi byl i nacistický prominent Bruno Walter. Vykolejila 12 vlaků s válečným materiálem, zničila několik mostů a 20 lokomotiv. Potrestala 28 kolaborantů a popravila sedm zrádců. Po celou dobu svého působení způsobovala okupantům značné problémy jak v dopravě, tak i v zásobování k urychlení vítězství a ukončení teroru celého národa.
  Ale i na straně partyzánů byly ztráty. V bojích padlo 70 příslušníků brigády. Nejtěžší ztrátu však zaznamenala po přepadení štábu nacisty, když se Němcům podařilo zachytit radiové vysílání při pročesávání prostoru, v němž se právě skupina štábu s velitelem Fominem nacházela. V nerovném boji od 18.00 hodin 26. března do 4.00 hodin 27. března 1944 všichni příslušníci štábu padli (6). Raněný Fomin byl zastřelen v Chrudimi.
  Památník obětem spojených obcí Lipovec - Licoměřice, jehož autorem je akademický sochař Oldřich Tlustoš z Hradce Králové, má svým významem místo bezprostředně za osudem světově známé osady Ležáky. Jeho umístění nad oběma vesnicemi v tiché zeleni lesního zákoutí - v prostoru, kde partyzánský výsadek přečkal první noc, je charakteristické a připomíná tak těsnou spolupráci občanů s partyzány v boji proti nacistickému teroru, za niž zaplatili tak velkou cenu - třicet životů poctivých, pracovitých otců a synů. O památník vzorně pečuje obecní úřad se starostou panem Peckou ve spoluráci s dlouholetým obětavým předsedou Svazu bojovníků za svobodu bratrem Miloslavem Merclem, který Terezín šťastně přežil. Na toto místo s úctou přicházejí a kladou květy delegace místních společenských organizací, Český svaz bojovníků za svobodu, ale také občané z jiných míst republiky, aby uctili památku padlých za naši svobodu a posílili zároveň v sobě národní hrdost pro naplňování odkazu všech padlých.

  Pokud jste si pozorně přečetli celý článek o partyzánské brigádě Mistr Jan Hus, jistě vám neunikla informace, že společně s partyzány byl na naše území vysazen komisař Miroslav Tůma (narozen 22.8.1919), známý jako Miroslav Pich Tůma (nebo také Pich-Tůma). Jeho role v národněosvobozeneckém boji není totiž úplně tak jednoznačná - existují určité náznaky, že spolupracoval s Gestapem. Pro tyto náznaky však nejsou žádné přímé důkazy. Zajímavý incident se odehrál při odhalení památníku partyzánskému odboji v Cikháji: V roce 1975 byl v Cikháji odhalen Památník partyzánskému odboji ve 2. světové válce. Stejně tak na mnoha dalších místech okresu. K oslavám výročí osvobození byli pozváni všichni žijící sovětští a čeští partyzáni, za účasti pěveckého a tanečního souboru z okresu Gribanovo v Sovětském svazu se konala slavnost osvobození. Dostavil se i známý odbojář, komisař brigády M. J. Hus, Miroslav Pich Tůma, s manželkou. Za několik minut došlo mezi ním a ostatním partyzány k potyčkám a šarvátkám. Vyčítali mu zradu partyzánského štábu M. Jana Husa u Leškovic, politické a mocenské ambice, zneužití partyzánské činnosti ke svým osobním cílům apod. Kdosi z přítomných ho udeřil. M. Pich Tůma urychleně opustil prostor setkání a dalších akcí se již nikdy nezúčastnil.
  Miroslav Pich Tůma totiž po únoru 1948 působil v StB, kde "vynikal" svojí brutalitou a chladnokrevností. Více informací naleznete v článcích NECENZUROVANÝCH NOVIN Petra Cibulky, posouzení jejich pravdivosti a důvěryhodnosti již nechám jenom na vás:

Pich-Tůma kontra Pich-Tůma
Nejen Pich-Tůma
Tehdy v únoru
  Jak to všechno ve skutečnosti bylo, co je pravda a co je lež už asi nikdy nezjistíme, neboť Miroslav Pich Tůma se v lednu 1995 oběsil na půdě svého domu v Trutnově.

Březinka
  Březinka je prvně připomínána r. 1356 a na mapě z r. 1838 tvoří druhou ulicovou náves s několika statky a domy. Koncem 19. stol. došlo k výstavbě školy na okraji obce, která sloužila též pro Hošťalovice a Bílý Kámen. V 60. letech zde byly postaveny kravíny, úpravna brambor a v lese u myslivny vznikla v té době úpravna uranové rudy. V lese jižně od Březinky je tvrziště Sloupec, díky své poloze téměř intaktně dochované. Toto tvrziště je nemovitou kulturní památkou.

Turkovice
  První historická zpráva o Turkovicích pochází z roku 1257. Kostel svatého Martina se připomíná již v roce 1348, později byl barokně a empírově upraven. Je rodinnou hrobkou majitelů obce Podhořan, kam Turkovice patřily. Náhrobky některých mužů a žen se nacházejí ve zdi za kostelem. Při kostele je empírová hrobní kaple Pachtů z Rájova z roku 1839. Poslední majitelkou Turkovic byla podhořanská Kára Riedlová. Turkovice patřily od roku 1556 k Lichnici, kdy ji koupil od Viléma Trčky z Lípy Jiřík z Gerstorfu. Roku 1567 bylo panství rozděleno na 3 části. Turkovice zůstaly u Podhořan a byly přiřčeny Jindřichovi, synovi Jana a Ludmily z Kralovic.

Sovolusky
  Ves je uvedena již roku 1360. Roku 1411 se uvádí Wanko Sekyrka ze Sovolusk. V roce 1544 jsou uváděny jako součást žehušického panství. Mezi Semtěší a Sovolusky bylo objeveno ložisko kyzů a manganových rud.

Litošice
  Ves se uvádí již roku 1167. U obce se nachází skupina skal nazývaná Žižkův stůl. Při vrtání u Litošic našli horníci prastarou štolu pokrytou silnou vrstvou sazí a také vylámanou dutinu 2 a 5 metrů, beze stop manganové rudy. Je tajemstvím, kdo a kdy v těchto místech co hloubil...?

Semtěš
  Ves Semtěš leží na úpatí Železných hor na pomezí kutnohorského a pardubického okresu. Nepatří počtem obyvatel mezi největší (281), ale historie jejího osídlení sahá až do mladší doby kamenné (nález páskového sekeromlatu). Zachovány jsou i stopy po hradištním osídlení v době železné. Název Semtěš pochází od Semitěchova dvora. První zmínky jsou z r. 1355, kdy je doložen Rubín ze Skalice a Semitěše. Dominantou obce je zachovalá čtyřboká kamenná věž gotické tvrze z konce 14. stol., která sloužila na ochranu obchodní stezky Chrudim - Kolín. Koncem 16. stol. je ve zboží žehušickém uváděna jako pustá. Od 18. stol. do r. 1950 sloužila jako kovárna. V letech 1997 - 98 byla věž opravena a zpřístupněna veřejnosti. Rozhledy z jejích ochozů do čáslavské roviny patří k neopakovatelným zážitkům. Druhou dominantou je evangelický kostel. Patří k největším v Čechách, v jeho útrobách se scházelo až 500 věřících. Vyrostl na místě svého předchůdce, tolerančního kostelíku z r. 1783, ve svojí pseudogotické podobě v letech 1860 - 63. V r. 1784 byla postavena škola, v r. 1935 k ní přistavěna Pelíškova síň - zimní modlitebna. Nazvána byla po Janu Pelíškovi (1850 - 1916) - faráři, senioru a dramatiku. Patřil k iniciátorům založení Sboru dobrovolných hasičů (1890), Spolku divadelních ochotníků a Kampeličky. Tehdy měla Semtěš společně s osadou Bumbálkou téměř 700 obyvatel, byly zde tři hostince a dva obchody. V roce 1990 došlo k osamostatnění obce po 26 letech. Je zde nový obecní úřad, dva hostince, obchod se smíšeným zbožím a sportovní areál. Semtěš je východiskem cest na hřebeny Železných hor. Zásluhou osady Vápenka, kde se od pradávna pálilo vápno, je oázou klidu pro chataře a chalupáře. Snad nejkrásnější je Semtěš na jaře v době květu přilehlých ovocných sadů, v létě láká ke koupání a procházkám okolními lesy, podzim pak překvapí krásou dalekých rozhledů a krásně zbarvenými stráněmi. Zima je rájem dětských radovánek. Tak tady "sem se těš".

Věž gotické tvrze v Semtěši
  Věž bývalé gotické tvrze snad kdysi sloužila na ochranu solné stezky. Je necelých 22 metrů vysoká, zdi ze semtěšského lomového kamene jsou až 120 cm široké. V přízemí je prostor zaklenutý gotickou klenbou, původní přístup byl od jihozápadu gotickým portálem. První patro bylo přístupno též od jihozápadu po mostě patrně z přilehlých budov tvrze. Ostatní patra, tak jako nyní, byla oddělena dřevěnými stropy a propojena žebříky. Za obytný prostor se označuje druhé patro, kde je na severní straně zachovaný prevít, v předposledním patře věže stojí za zmínku zachovalé zbytky původních trámů. Po celém obvodu jsou obranné i útočné střílny.
  Semtěšská tvrz byla postavena patrně na počátku 14. století, poprvé se připomíná r. 1355, kdy je doložen Rubín ze Skalice a Semtěše, původem z rodu pánů z Rýzmburka - erbu třmene. Provozoval právo podací r. 1355 ve Starkoči a r. 1362 - 63 v Tourkovicích. Jeho syn Petr byl r. 1363 patronem kostela Tourkovského. Po Petrovi, jinak Pesíkovi, zůstal syn Rubín, který držel jen dědiny v Tourkovicích, ty zapsal Tasovi řečenému, jenž je prodal r. 1387 Liechovi z Rýzmburka. Roku 1402 držel Semtěš Petr z Bhyně. Po něm tu seděl Weigel ze Semtěše. Ten v září roku 1415 přitiskl svoji pečeť k známému protestnímu listu, jímž si Čechové stěžovali do sboru Kostnického. Jeho nástupce Jindřich ze Semtěše byl 17. března 1440 na sjezdu čtyř krajů v Čáslavi. Po něm je zmiňován Aleš ze Semtěše a Starkoče, který r. 1466 převedl věno manželky své Doroty odtud dvůr poplužný a ves Ledce. Nedlouho poté koupili Semtěš páni z Nestajova a připojili ji k Žehušicím, kde se ještě r. 1542 v seznamu zboží připomíná. Tehdy ji Václav Žehušický z Nestajova věnoval své manželce Anně z Dlouhé Vsi. Tvrz se připomíná ještě r. 1558, kdy Žehušice kupoval od Karla ze Žerotína Zdeněk Meziříčský z Lomnice. Od té doby však již tvrz pustla a přilehlé budovy (stáje, obytná stavení) byly postupně rozebrány na výstavbu domů semtěšských. Ve věži, která z tvrze zbyla, byla v 18. století zřízena kovárna. Tehdy byl prolomen nový vchod a postaven přístavek nad ním. Původní gotický vchod byl zazděn. Roku 1915 byla věž zastřešena nízkou stanovou střechou, kterou však o rok později strhla vichřice. Kovárna byla provozována až do r. 1950. Poté "bašta", jak se věži v Semtěši říká, sloužila pouze sovám, holubům a klukovským dobrodružstvím. V roce 1997 bylo započato s její rekonstrukcí, která byla o rok později úspěšně dokončena. Za zmínku stojí i fakt, že semtěšskou tvrz navštívil při své "Pouti krkonošské" velký romantik minulého století Karel Hynek Mácha. V zápisníku ze dne 5. září 1833 jsou kresby Kunětické hory, Lichnice a náčrt tvrze Semtěš. Odsud směřoval přes Poděbrady na Prahu. Tolik tedy historie.
  Věnujme se nyní pozoruhodným a zajímavým rozhledům z věže současnosti. Začneme-li obcí na severní straně, přehlédneme-li střechu hostince, vidíme údolí zvané "Hradiště" - původní základ obce - zakončené dříve lesnatým ostrohem zvaným "Na Zámku". Zde stával dřevěný hrádek, o jehož historii a spojitosti s tvrzí není však nic s určitostí doloženo. Pokračujeme-li pohledem od východu k západu, vidíme osadu zvanou "Husinec", skansen bývalého JZD, dominantu čáslavské roviny - pseudogotický kostel Českobratrské církve evangelické, postavený v letech 1860 - 63 na místě bývalého tolerančního kostelíku z r. 1792, budovu bývalé školy, sportovní areál a čtvrt' "Obicka". Při pohledu na panorama Železných hor vidíme Podbořany (1356 - Jan z Podhořan), vrch Krkaňka (566,8 m n. m.), zřícenina hradu Lichnice je bohužel skryta, horu Říp připomínající Kaňkovy hory (557 m. n. m.) - s původním bukovým porostem - za nimiž se ukrývá Sečská přehrada. Za dobré viditelnosti jsou vpravo vidět paneláky Chotěboře, města zal. r. 1265. Směrem na jih lze vidět věž zámku Žleby zal. r. 1289 a novogoticky přestavěném v 18. stol. Auersperky z Kraňska. Blíže k nám vidíme Starkoč s kostelíkem, přestavěným barokně (1738) s devíti náhrobky chotusických pánů ze 17. stol. Pokračujme vpravo pohledem na vlnící se pás zeleně při řece Doubravě až k dvoj věžnímu baroknímu kostelu Nejsvětější Trojice ve Zbyslavi, blíže pak Bílé Podolí s kostelíkem sv. Václava z roku 1821. Na obzoru pak vidíme královské město Čáslav, založené r. 1260 Přemyslem Otakarem II. s dominantou věže kostela sv. Petra a Pavla (1461). Míří-li naše zraky dále k západu, nemohou minout zelenou oázu Žehušické obory, zal. r. 1830 Thuny z Hohensteinu s unikátním stádem bílých jelenů na rozloze 246 ha. Zeleň obory nám ukrývá městečko Chotusice, zal. r. 1601 Rudolfem II., zpustošené Prusy po bitvě 17.5.1742 ve válce o dědictví rakouské mezi Marií Terezií a princem Leopoldem (padlo na 11 tisíc mužů - výsledek byl ztráta Slezska a Kladska) - dnes známe díky vojenskému letišti. Opět na obzoru pak královské město Kutná Hora, zal. 1308, s dominantami (zvláště při východu slunce patrnými) - Chrámem sv. Barbory, Jezuitskou kolejí, Kostelem sv. Jakuba, Hrádkem a Vlašským dvorem. Vpravo pak vrchol Kaňk - 353 m n.m. - známé těžiště stříbrné rudy. Naši pouť zraky po obzoru pak ukončíme západním pohledem na bílé paneláky a červené komíny města Kolína.

Letiště Podhořany (Nový Dvůr) - VÝCHODOČESKÝ AEROKLUB PARDUBICE
  Historie Východočeského aeroklubu Pardubice (VAP) sahá až do roku 1929, kdy byl založen jako pokračovatel Masarykovy Letecké Ligy a ctitel tradic prvního českého aviatika Ing. Jana Kašpara. Letecká činnost úspěšně probíhala na pardubickém letišti až do roku 1948, kdy byl VAP vytěsněn rozrůstající se potřebou armády. VAP svou činnost záhy obnovil na svahovém letišti u obce Podhořany na chrudimsku, které bylo již před válkou hojně využíváno plachtaři pro svou přilehlost k hlavnímu svahu Železných hor, který vytváří dokonalé meteorologické podmínky pro sportovní bezmotorové létání. Konečným sídlem VAP se v roce 1950 stala kilometr vzdálená zelená louka v obci Nový Dvůr, časem a pílí přetvořená v plnohodnotné veřejné vnitrostátní letiště se dvěma vzletovými drahami a veškerým potřebným technickým zázemím.

Obrázky:

Pamětní list

Pamětní list


Den před Padesátkou - zamračený podvečer Den před Padesátkou - zamračený podvečer (v pozadí zřícenina hradu Lichnice) Ještě společné foto a vyrážíme !!!

Den před Padesátkou - zamračený podvečer

Den před Padesátkou - zamračený podvečer (v pozadí zřícenina hradu Lichnice)

Ještě společné foto a vyrážíme !!!


Svačinka u Památníku umučených nad Lipovcem Před další cestou se musíme pořádně posilnit Občerstvení na letišti v Novém Dvoře u Podhořan

Svačinka u Památníku umučených nad Lipovcem

Před další cestou se musíme pořádně posilnit

Občerstvení na letišti v Novém Dvoře u Podhořan


Posezení u piva, prostě pohodička... Cesta z Litošic do Krasnice Uctění památky padlých partyzánů u památníku v Krasnici

Posezení u piva, prostě pohodička...

Cesta z Litošic do Krasnice

Uctění památky padlých partyzánů u památníku v Krasnici


Památník padlých partyzánů v Krasnici - cíl našeho pochodu Svačina na břehu rybníka v Krasnici Svačina v Krasnici - opatrně s tím nožem!

Památník padlých partyzánů v Krasnici - cíl našeho pochodu

Svačina na břehu rybníka v Krasnici

Svačina v Krasnici - opatrně s tím nožem!


Svačina na břehu rybníka v Krasnici Svačina na břehu rybníka v Krasnici Věž bývalé gotické tvrze v Semtěši

Svačina na břehu rybníka v Krasnici

Svačina na břehu rybníka v Krasnici

Věž bývalé gotické tvrze v Semtěši


V přízemí věže jsou informace o její historii Současní obyvatelé věže Společné foto na vrcholu věže

V přízemí věže jsou informace o její historii

Současní obyvatelé věže

Společné foto na vrcholu věže


Výhled na čáslavsko a kutnohorsko Výhled na Železné hory "Bumbálka" v Bumbálce

Výhled na čáslavsko a kutnohorsko

Výhled na Železné hory

"Bumbálka" v Bumbálce


Obelisk v lese nad Lipovcem nedaleko partyzánské zemljanky Torzo partyzánské zemljanky Těsně před cílem - cesta ze Žlebské Lhotky do Ronova n.D.

Obelisk v lese nad Lipovcem nedaleko partyzánské zemljanky

Torzo partyzánské zemljanky

Těsně před cílem - cesta ze Žlebské Lhotky do Ronova n.D.


<< zpět na začátek <<

Jakékoliv rady, připomínky či návrhy na spolupráci posílejte na adresu organizacni.vybor@seznam.cz
© Organizační výbor